Staroměstská exekuce

Za účast na stavovském povstání byli Šimon Sušický i oba bratři Kutnaurové odsouzeni k trestu smrti. Jen mladšímu Pavlovi Kutnaurovi se po bělohorské bitvě podařilo uprchnout ze země a zachránit si holý život. V emigraci však nejpozději v roce 1624 zemřel. Jeho bratr Jan se spolu s otčímem Šimonem Sušickým ocitli v únoru roku 1621 v staroměstském vězení, které sdíleli s dalšími měšťany – příslušníky Jednoty bratrské – kteří se aktivně podíleli na stavovském povstání. Jednalo se např. o členy direktoria za městský stav Martina Fruweina nebo Jana Theodora Sixta z Ottersdorfu. Ve srovnání s jejich proviněním či proviněním některých dalších povstalců z vyšších stavů nebyla vina Sušického ani Jana Kutnaura tak zásadní. Přesto byli oba a s nimi i další člen Jednoty a jejich přítel Nathanael Vodňanský z Uračova odsouzeni k trestu smrti, který byl vykonán při staroměstské exekuci 21. června 1621 zvlášť potupným způsobem. Na rozdíl od zbývajících 24 odsouzených k hrdelním trestům vykonaným mečem byli pouze tito tři pražští měšťané a členové Jednoty bratrské oběšeni. Jan Kutnaur jako nejmladší z 27 popravených projevil při exekuci takovou míru statečného a hrdého chování, že ho zaznamenaly i dobové kroniky. Iniciativa k drakonickému odsouzení v případě Kutnaura i Sušického nevzešla ovšem od panovníka, ale od pražské exekuční komise, v jejímž rozhodování hrály často roli různé osobní křivdy, pomsta, ale i snaha obohatit se na úkor potrestaných.

Česká komora řeší nedoplatek za dům konfiskovaný po bitvě bělohorské Pavlu Kutnaurovi, 10. 7. 1648 (AMP, Sbírka listin, AMP PPL IV – 3676). S majetky konfiskovanými účastníkům stavovského povstání se intenzivně obchodovalo během celé první poloviny 17. století a často se stávaly předmětem spekulací.