Emigrace a rekatolizace

Emigrace a rekatolizace

Porážka stavovského povstání a intenzivní rekatolizační politika zahájily rozsáhlé, nábožensky a politicky motivované vystěhovalectví, které během třicetileté války proběhlo v několika vlnách a zasáhlo i města pražská. První emigranti odcházeli již bezprostředně po bitvě na Bílé hoře. Jednalo se většinou o aktivní a významné účastníky povstání, kteří zachraňovali holé životy. Během dvacátých let 17. století je následovali v několika vlnách další Pražané protestantských konfesí, kteří odmítali přistoupit k jediné povolené katolické víře. Ve druhé polovině dvacátých let získal jejich odchod legální ráz, protože protestantům v Čechách bylo přiznáno tzv. „ius emigrandi“ – právo na emigraci, ovšem za tvrdých ekonomických podmínek, spojených s nuceným prodejem majetku. O cílové destinaci emigrantů v zahraničí rozhodovala zejména jejich konfese. Zatímco členové Jednoty bratrské směřovali do Polska, Braniborska či Uher, luteráni a s luterstvím sympatizující novoutrakvisté mířili hlavně do Saska, kde se usazovali poblíž českých hranic, nepochybně v naději na brzký návrat do vlasti. Ne všichni tvrdé podmínky života v emigraci ustáli, někteří se do Prahy vrátili a přijali katolickou víru.


Mapa Koňského trhu (Václavské náměstí) – změny v držbě domovního majetku v době pobělohorské, zachyceno na Plánu královského hlavního města Prahy Josefa Jüttnera z let 1811–1815, AMP, Sbírka map a plánů, MAP P1 B/28.
Bělohorská porážka stavovského povstání a následná rekatolizace přinesly významný zásah do majetkových poměrů v městech pražských. Součástí trestů za účast na povstání se staly konfiskace, které se dotkly i domovního majetku Pražanů. Další zásah do domovní držby vyvolalo v roce 1624 vyhlášení katolictví jediným povoleným náboženstvím, které postupně přinutilo řadu protestantů odejít do emigrace. Před odchodem museli ovšem, většinou pod cenou, prodat své nemovité majetky. Jen některým se podařilo převést domy či pozemky na příbuzné a známé v naději, že se budou moci z emigrace vrátit a znovu se jich ujmout.
V důsledku konfiskací i emigrace Pražanů změnila v době pobělohorské až třetina domů v městech pražských majitele. Novými vlastníky se stávali nejen katolíci, kteří za povstání zůstali věrni své konfesi, ale i konvertité, či katoličtí přistěhovalci, pro něž se rekatolizované české země staly atraktivní destinací. Svůj domovní majetek v této době významně rozšířily některé církevní řády poskytující oporu rekatolizační zeměpanské politice, ale také šlechtické rody, které získávaly prostor pro stavbu svých sídel.


Činnost reformačních „rekatolizačních“ komisí a emigrace

Vydáním březnového patentu roku 1624, který v Čechách povoloval výhradně katolickou konfesi, zesílilo pronásledování nekatolíků i nátlak na jejich konverzi ke katolictví. Výsledky těchto aktivit ovšem zejména v městech pražských neodpovídaly představám zeměpanské správy, a proto panovník přikročil ke zřízení tzv. reformačních komisí. V městech pražských byly složeny z radních, kteří ve spolupráci s císařským rychtářem a hejtmanem měli zabezpečit důkladnou evidenci obyvatel s přesným zachycením jejich konfese a zjištěné nekatolíky předvolat a přinutit k přijetí katolické víry. Jedinou alternativou v případě, že se měšťané odmítli vzdát své protestantské víry, byl jejich odchod do emigrace. Komise intenzivně pracovaly v letech 1627 a 1628. Pro zvýšení jejich „byrokratického“ nátlaku organizovala zeměpanská správa i účelové „ložírování“ vojska ve městech, které přinášelo povinnost měšťanů podílet se na jeho ubytování i vydržování a rozhodně nepřispívalo k pocitu jejich bezpečí.

Dvojice koflíků tvořících soudek, z majetku staroměstského primátora Jindřicha Václava Řečického, Praha (?), stříbro, tepané, gravírované, 1636, MMP H 18.265

Ferdinand II. potvrzuje za zachování věrnosti a katolické víry během stavovského povstání královskému rychtáři, purkmistrovi, primasovi, konšelům i obci Starého Města pražského privilegia předešlých panovníků. Nově ustanovuje zejména, aby nekatolíci nesměli v tomto městě získávat měšťanské právo a zastávat městské úřady. Současně ruší dluhy staroměstské obce z doby povstání, Vídeň, 8. 4. 1627, AMP, Sbírka listin, PGL I – 66.
Privilegium bylo vstřícným gestem panovníka vůči pobělohorské katolické staroměstské správě. Jeho záměrem bylo na jedné straně omezit postavení zbývajících protestantských měšťanů, ale současně posílit ekonomický potenciál tohoto královského města. Např. každý, kdo se z něj chystal odstěhovat, byl povinen zanechat šestinu svého majetku staroměstské obci.

Zobrazit celý dokument ›

Vernewerte Landes-Ordnung … Königreischs Böhaimb, Wien: Gregor Gelbhar, 1627, exemplář Obnoveného zřízení zemského s autografy panovníka Ferdinanda II., nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a říšského rady a místokancléře Otty z Nostic, AMP, Sbírka starých tisků, 2 F 303.
Nový zemský zákoník byl oktrojován panovníkem bez projednání na zemském sněmu. Jednou z jeho základních norem se stalo vyhlášení katolického náboženství za jedinou povolenou konfesi v českých zemích.

Soupis pobělohorských emigrantů ze Starého Města pražského a povinných finančních odvodů, které museli při vystěhování ze svého majetku městu zaplatit, 1630, s. l., AMP, Sbírka listin, AMP PPL I – 78.

Zobrazit celý dokument ›

Forma katolické přísahy nových měšťanů na Novém Městě pražském a jejich evidence se záznamem o přijetí posledního nekatolíka, 1624, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 559, kniha měšťanských práv Nového Města pražského, 1612–1658, f. 115r–115v, 124r–124v, 136v–139v.
Zisk měšťanského práva byl v městech pražských završen přísahou měšťana, která v době pobělohorské pod vlivem rekatolizace změnila svou podobu. Poslední nekatolík byl mezi novoměstské měšťany přijat v roce 1624, protože 29. 3. tohoto roku vyhlásil císařský patent katolické náboženství za jedinou povolenou konfesi v Čechách.

Zobrazit celý dokument >

Reformační komise přikazuje královskému hejtmanovi a radě Nového Města pražského, aby učinili vizitaci po domech, vyhledali nekatolíky a vyzvali je ke katolické konverzi nebo k emigraci, 21. 2. 1629, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1866, kniha dekretů Nového Města pražského, 1620–1637, f. 167r–167v, 180r.
Dekret byl vydán na sklonku působnosti reformační komise, která v městech pražských zahájila svou činnost v roce 1627, aby zajistila rekatolizaci zbývajícího nekatolického obyvatelstva. Součástí dekretu byl i zákaz zpěvu kacířských písní, které byly vnímány jako významná součást protestantské zbožnosti.

Zobrazit celý dokument ›

Místodržitelský dekret napomínal radu Nového Města pražského, že vědomě toleruje návrat emigrantů, nekatolíků a predikantů (kazatelů) i jejich tajné schůzky v městech pražských, 19. 6. 1634, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1866, kniha dekretů Nového Města pražského, 1620–1637, f. 344r–344v.
Rychtář a rada Nového Města byli v dekretu vyzváni, aby nekatolíky, zvláště emigranty, kteří se vrátili se saským vojskem v letech 1631 a 1632, vyhledali a uvěznili. Nové Město bylo zeměpanskými úřady káráno za tolerování nekatolíků až do sklonku třicetileté války.


Formování katolické zbožnosti, normy vs. realita

Nucené obrácení většiny nekatolického obyvatelstva českých zemí ke katolické víře doprovázel i vznik a postupný rozvoj katolické zbožnosti. Věřící se účastnili nejrůznějších pobožností a procesí, navštěvovali poutní místa. Ve veřejném prostoru se konaly velké náboženské slavnosti, které dokázaly zaujmout množství věřících. Mariánský kult nabízel ve výrazně maskulinní katolické církvi důležitý ženský prvek, navíc motiv matky, která přišla o svého syna. To dokázalo v době velké dětské úmrtnosti oslovit množství žen. Na Pannu Marii, stejně jako na nejrůznější světce a světice se lidé obraceli v modlitbách se svými denními starostmi, pokud se s nimi neobraceli přímo na Krista. Vznikala náboženská bratrstva, dobrovolná sdružení laiků, která pěstovala různé katolické kulty, svým členům umožňovala intenzivní náboženský života i podporu jejich duší v předpokládaném posmrtném životě.

Místodržitelský dekret přikazuje potrestání obyvatel Nového Města pražského, kteří docházeli na kázání k protestantskému predikantovi (kazateli), 14. 10. 1641, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, f. 144r.
Ve čtyřicátých letech 17. století nebylo neobvyklé, že protestantští predikanti (většinou luteráni) pronikali do měst pražských a nacházeli zde zájemce o svá kázání. Tresty pro obyvatele, kteří se jich účastnili, byly v době třicetileté války poměrně mírné – po povinné katolické konverzi byli jako např. v tomto případě potrestáni nucenými pracemi pro město.

Místodržitelský dekret vyzývá správu Nového Města, aby zakročila proti čarodějnictví, 16. 3. 1641, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, f. 130r–130v.
Neklidná doba válečná i neustálené konfesijní poměry byly spojeny také s šířením různých pověrečných praktik, proti kterým vystupovala zeměpanská správa především na podnět katolické církve.

Několik svědeckých výpovědí o vinaři Volfovi Kolářovi z Nového Města pražského, který připravoval s dalšími vinaři vzpouru, 23. 8. 1627, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1123, kniha svědomí Nového Města pražského, 1624–1634, f. 144v–145r.
Revolta, které se mělo účastnit na 200 osob, byla reakcí na vnucenou rekatolizaci. Ozbrojený útok byl naplánován proti vojsku a jezuitům.

Zeměpanský dekret nařizuje novoměstské správě zajistit účast měšťanů i obyvatel Nového Města pražského při slavnostních procesích, které budou provázet cestu Palladia země české po městech pražských, 19. 8. 1650, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 820, kniha dekretů Nového Města pražského, 1644–1652, f. 169r–169v.
Tzv. staroboleslavské palladium, jeden ze symbolů katolické obnovy v českých zemích, během třicetileté války několikrát opustilo Starou Boleslav. Stalo se dokonce válečnou kořistí. V roce 1650 po skončení válečného konfliktu se do Čech vrátilo. Jeho cesta z Vídně do Staré Boleslavi vedla přes města pražská, kde bylo postupně vystaveno nejprve v chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, v kostele Panny Marie před Týnem na Starém Městě a v chrámu sv. Víta.

Nařízení reformační komise královskému hejtmanovi na Novém Městě pražském, aby zajistil u městské správy vyhledávání zakázaných nekatolických knih mezi obyvateli města a jejich shromáždění na radnici, 28. 12. 1628, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 817, kniha dekretů Nového Města pražského, 1627–1629, 54v–55v.
Nalezené „kacířské“ knihy měl cenzurovat Jan Arnošt Platejs z Plattenštejna, budoucí biskup olomoucký, a městská rada měla na vyžádání umožnit i přehlédnutí zadržené literatury členům jezuitského řádu.

Zobrazit celý dokument ›

Dva dekrety pro Nové Město pražské, které nařizovaly jeho obyvatelům v době bezprostředního vojenského ohrožení veřejně demonstrovanou zbožnost, 8. 7. 1647 a 14. 8. 1648, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 820, kniha dekretů Nového Města pražského, 1644–1652, f. 85r–86r, 117r–117v.
První dekret ukládal správě Nového Města, aby zajistila dodržování půstu, veřejných modliteb a účast na procesích, organizovaných na podporu vítězství císařských armád, s upozorněním, že jeho obyvatelé tyto aktivity dosud významně ignorovali. Druhý dekret vyzýval opět k modlitbám za vojenské vítězství a k regulaci neřádného chování Pražanů.

Zobrazit celý dokument ›

Jiří Plachý (Ferus), Fama posthuma Ioannis Nepomuceni, Praha: Jezuitská tiskárna, 1641, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Strahovská knihovna, sign. AJ VIII 80/c.
Jiří Plachý – Ferus (1586–1655), jezuita, kazatel u sv. Salvátora a správce klementinské knihovny se od třicátých let 17. století intenzivně a úspěšně věnoval literární tvorbě, z níž vzešel i titul ilustrovaný rytinami Karla Škréty a věnovaný Janu Nepomuckému, který významně přispěl k vytváření jeho barokního kultu.

Matrika Bratrstva Narození Panny Marie za šťastnou smrt, 17. –18. století, NA ČR, Řád premonstrátů Strahov (ŘP), kniha č. 223.
Bratrstvo Narození Panny Marie za šťastnou smrt, které působilo na Starém Městě pražském při kostele sv. Benedikta (od 70. let 17. století Norberta a Benedikta), založili v roce 1641 premonstráti u své koleje Norbertinum. Jeho členská základna měla elitní charakter a bratrstvo se těšilo i významné podpoře pražského arcibiskupa. Bratrstva patřila po tridentském koncilu k novým formám katolické zbožnosti, které poskytovaly katolíkům možnost jejího specifického kolektivního prožívání. Bratrstva spojená s mariánskou úctou patřila k nejrozšířenějším.

Kopiář dlužních úpisů a počty literátského kůru v chrámu Matky Boží před Týnem, 1664–1784, NA ČR, České gubernium – Komise pro likvidaci náboženských bratrstev (ČG–NB), sign. XVII/20.
Účetnictví literátů a ilustrace s erbem jejich člena, staroměstského radního Jana Václava Kleblota z Lewenthurmu a Wasserthalu z roku 1661. Literátská bratrstva v době pobělohorské navazovala na tradici sborů scházejících se ke zpěvu při chrámech, vytvořenou v utrakvistickém prostředí již v době předbělohorské. Členství v těchto chórech bylo spojeno i s jistou společenskou prestiží. S nástupem rekatolizace některá literátská bratrstva nezanikla, ale změnila svou konfesijní orientaci.

Missale Romano-Bohemicum Conformatum, juxta Decretum Sacrosancti Consilii Tridentini, Praha: Arcibiskupská tiskárna, 1690, AMP, Sbírka starých tisků, 2 F 136.
Misál představuje základní bohoslužebný titul katolické církve, který získal po tridentském koncilu jednotnou podobu, závaznou pro téměř celou římskokatolickou církev.


Rekatolizace školství

Pobělohorská rekatolizace se nevyhnula ani školství. Vedle likvidace menšinových bratrských a kalvínských škol byla první na řadě nekatolická univerzita. V listopadu 1622 převzali její majetek klementinští jezuité. Většina mistrů odešla do exilu; konverze a brzká smrt jednoho z posledních rektorů Jana Kampana Vodňanského se později staly jedním ze symbolů bělohorské tragédie. Jezuitům se v poměrně krátké době podařilo obnovit původní čtyřfakultní strukturu pražské univerzity a postupně ji proměnit v relativně prosperující katolické vysoké učení.
Se zánikem nekatolické univerzity se rozpadl celý provázaný systém předbělohorského školství, kdy byly odborné kompetence učitelů městských škol garantovány shora. Nově záleželo při výběru vyučujícího především na domluvě příslušné městské rady a představitelů katolické církve.

Testament Františka Šťastného Bláhy Chotětovského, měšťana a radního na Novém Městě pražském, 24. 12. 1684 a 19. 2. 1685, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 4084, kniha testamentů Nového Města pražského, 1666–1708, f. 312v–330v.
Poslední pořízení dokumentuje, jakým způsobem zajišťovali měšťané v době pobělohorské vzdělání pro své syny. Po likvidaci systému nekatolického městského latinského školství pod správou pražské univerzity řada měšťanů podobně jako Bláha obstarávala svým synům domácí učitele, kteří je měli připravit k univerzitnímu studiu.

Zobrazit celý dokument ›