Město, samospráva a jeho elity

Samospráva pražských měst

Města pražská, stejně jako ostatní královská města v Čechách, získala po husitských válkách značnou míru nezávislosti i pravomocí. Radní kolegia i sbory obecních starších, které stály v jejich čele, nejen že města spravovaly téměř samostatně, ale zasahovaly i do zemské politiky, v níž královská města jako samostatný stav hájila své zájmy. V čele měst pražských stáli tehdy výhradně měšťané utrakvistické konfese. Tato situace se změnila po porážce stavovského povstání v roce 1547, kdy téměř autonomní postavení královských měst omezila restriktivní habsburská politika. Radní kolegia měst pražských byla nově dosazována výhradně panovníkem a byli do nich vybíráni k panovníkovi loajální měšťané – mezi nimi poprvé od doby husitské i katolíci. Rady měst pražských se tak v době předbělohorské staly v prvé řadě vykonavatelem správní agendy.

 

Městská pečetidla představovala jeden z atributů právní subjektivity královských měst a prostředek k výkonu městské správy.

Symbolem městské správy i města samého se staly radnice, v nichž zasedala radní kolegia.


Město a jeho elity

Společenskou vrstvu, která zaujímala v době předbělohorské elitní postavení v městech pražských, představovali zejména členové městských rad. Radní kolegia, která spravovala jednotlivá pražská města, však v tomto období měla už jen omezené pravomoci a rozhodně je nelze vnímat jako reálnou mocenskou elitu měst. Nejbohatší vrstvy měšťanů – ekonomické elity – proto v tomto období většinou neměly zájem v radách zasedat a podílet se na jejich činnosti. Své ekonomické postavení opírali zámožní měšťané zejména o rozsáhlý nemovitý majetek a provozování některých řemesel a živností. Největší zisky přinášel obchod a vaření piva. K elitám měst patřila i vrstva intelektuálů s univerzitním vzděláním – právníci, lékaři, lékárníci, správci městských škol, kantoři, ale také úředníci městských, zemských a zeměpanských úřadů. Řada z nich se díky profesi, ale i rodinným vazbám, domohla významného majetku a zařadila se mezi ekonomickou elitu měst.

Václav Krocín z Drahobejle (1532–1605)

V čele staroměstské rady stál jako primas (první mezi radními) v době předbělohorské více než dvě desetiletí od roku 1584 až do své smrti v roce 1605. Měšťan Starého Města pražského, pravděpodobně utrakvistické konfese, sympatizující zjevně s luterstvím, je typickým zástupcem loajálních a konzervativních měšťanů, z nichž byla po roce 1547 panovníkem sestavována radní kolegia v městech pražských. Jeho osud je v mnohém typický pro kariéry úspěšných měšťanů doby předbělohorské. Do zemského centra přišel ze Žatce studovat na univerzitě. Po studiích vstoupil do služeb staroměstské rady a pro město pracoval úspěšně na různých úředních postech. Nepochybně i tyto jeho zásluhy přispěly k tomu, že již roku 1560 získal na Starém Městě měšťanské právo a v roce 1579 se poprvé objevil v městské radě. K potvrzení jeho společenského vzestupu patřil nejen rozsáhlý nemovitý majetek a úspěšné pivovarnické podnikání, ale i zisk erbu s přídomkem z Drahobejle v roce 1587 a o sedm let později povýšení do rytířského stavu.

Pozůstalostní inventář majetku Lidmily, vdovy po Václavu st. z Drahobejle, 25. 9. 1620, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1175, kniha inventářů Starého Města pražského, 1615–1627, f. 227v–236v.
Soupis majetku zámožné měštky zahrnoval vedle běžné výbavy domácnosti i množství šperků, dekorativních předmětů k výzdobě domácnosti a menší knihovnu.

Zobrazit celý dokument ›


Jan Kirchmajer z Rejchvic (29. 1. 1558–1622)

Do staroměstské rady vstoupil roku 1599, od roku 1611 v ní zastával nejvýznamnější post primase, a to kontinuálně i během stavovského povstání až do roku 1620. Jeho konfesijní příslušnost není známa, ale s ohledem na příbuzenskou vazbu s významným luteránským kupeckým rodem Teuflů z Zeilperku a s přihlédnutím k okolnosti, že jeho bratr Valentin stál v čele pražského luteránského sboru, se dají předpokládat sympatie Jana Kirchmajera k luterské konfesi. Staroměstský měšťan, velkoobchodník a primas Starého Města se řadil mezi ekonomické a politické elity pražského souměstí. Erb a přídomek z Rejchvic získal rodině už v sedmdesátých letech 16. století jeho otec Valentin, který přišel do měst pražských z Horních Rakous. Sám Jan Kirchmajer stvrdil svůj společenský vzestup polepšením tohoto erbu v roce 1618. Jeho mimořádná kariéra a postavení v staroměstské radě, které neohrozilo ani stavovské povstání, ukazuje na respekt, jehož se mu dostávalo jak ze strany konfesijně diferencované, ale většinou protestantské městské společnosti, tak od katolického panovníka.

Rozrody měšťanských rodin Kirchmajerů z Reichwitz (Rejchvic) a Nerhofů z Holtrperka.
Kirchmajerové byli obchodníky s kramářským zbožím na Starém Městě pražském, ale jejich stěžejním podnikáním byl obchod se železem, cínem a dalšími kovy, který zasahoval až za hranice Českých zemí. V generaci synů Valentina st. se spojili rodinnými svazky s další bohatou pražskou kupeckou rodinou Nerhofů z Holtrperka. Rukopisná genealogie tak obsahuje dva rozrody – jak členy pěti generací rodiny Kirchmajerů, tak tři generace rodiny Nerhofů. Podrobné údaje jsou uvedeny zejména u potomků v mužské i ženské linii, kteří žili od poloviny 16. století v Praze, včetně těch, kteří zemřeli v dětském věku. Základní data o narození a úmrtí doplňuje ve většině případů údaj o místě jejich posledního odpočinku, což byly zejména staroměstské kostely sv. Michala a Panny Marie na Louži a Betlémská kaple. Nejmladší údaj první vrstvy zápisů se vztahuje k 10. říjnu 1626, později byl doplněn ještě údaj datovaný 10. února 1631. Rozměrný list je součástí rukopisného sborníku Johanna Jakoba Imhoffa, Norimbergensium Familiarum Genealogiae I. Při vytváření genealogie je možný podíl Karla Kirchmayera z Reichwitz (1608–1670), genealoga, polyhistora a polyglota, potomka pobělohorských emigrantů, žijícího v Norimberku. Staatsarchiv Nürnberg, Bestand: Reichsstadt Nürnberg, Handschrichten 244 (Sammelheft von J. Imhoff, Norimbergensium Familiarum Genealogie I.), rkp., papír, 100 x 42 cm, Norimberk, kolem 1631.


Sixtové z Ottersdorfu

Slávu rodu Sixtů z Ottersdorfu založil v městech pražských slavný literát Sixt Rakovnický, který se po univerzitních studiích v roce 1534 usadil na Starém Městě pražském. Záhy vstoupil do služeb staroměstské rady, získal měšťanské právo a spolu s bratrem i erb a přídomek z Ottersdorfu. Vrcholem jeho kariéry byla nejen čtyřicátá léta 16. století, kdy jako staroměstský kancléř zasahoval do stavovské politiky v zemi, ale také jednání o Českou konfesi v sedmdesátých letech, která ho opět vtáhla na scénu stavovské zemské politiky. Za života čelil obvinění z kontaktů a sympatií s Jednotou bratrskou, která měla nepochybně racionální jádro. Svého syna a dědice Jana Theodora vyslal studovat do zahraničí na luteránské a kalvínské univerzity a akademie. Po návratu ze studií se již jako významný a zámožný staroměstský měšťan, ale současně také člen Jednoty bratrské, začal podílet na správě Starého Města pražského, i když podobně jako otec úspěšně směřoval spíše do celozemské stavovské politiky. Za stavovského povstání byl v roce 1618 díky tomu zvolen do povstaleckého direktoria jako jeden ze zástupců městského stavu. Jeho aktivity se mu po porážce povstání staly osudnými a od hrdelního trestu ho zachránily jen příbuzenské vazby k jednomu z prominentů katolického tábora.

Opis rukopisu Sixta z Ottersdorfu Knihy památné o nepokojných letech 1546 až 1547 ze 17. resp. 18. století, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 3565.
Historiografické dílo přináší kroniku stavovského povstání v roce 1547, v němž se Sixt z Ottersdorfu angažoval na straně městského stavu.


Martin Fruwein

Bratři Fruweinové – Martin a Benjamin doputovali do měst pražských na sklonku 16. století z Horní Falce a rudolfínská Praha jim poskytla příležitost k mimořádnému společenskému vzestupu. Martin Fruwein získal roku 1597 měšťanství na Starém Městě pražském a současně privilegium působit při vyšších soudech, konkrétně jako prokurátor při deskách zemských. Záhy se sžil s českým prostředím zemského centra a přestoupil od reformované konfese k Jednotě bratrské, již významně finančně podporoval a současně hájil její zájmy na úrovni stavovské politiky. Během dvou předbělohorských dekád získal Martin Fruwein rozsáhlý nemovitý majetek, jehož základ tvořily tři výstavní domy na Starém i Novém Městě pražském. Jako zkušený právník se stal i jednou z vůdčích osobností městského stavu za stavovského povstání. Jeho aktivity stály za řadou zásadních právních kroků povstalců. Po bitvě bělohorské byl zajat císařskými vojáky, krutě mučen, uvězněn a odsouzen ke ztrátě „hrdla, cti a majetku“. Před vykonáním popravy však ve vězení patrně spáchal sebevraždu, nebo byl zabit.