Rudolfinský lékař Matyáš Borbonius

Matyáš Borbonius z Borbenheimu (1566-1629)

Osud Matyáše Borbonia z Borbenheimu, básníka, humanistického vzdělance a zemského lékaře působícího za vlády Rudolfa II., Matyáše II., Fridricha Falckého i Ferdinanda II., a zejména pohnutý závěr jeho života je modelem údělu tisíců příslušníků české a moravské nekatolické šlechty i měšťanstva, kteří v průběhu 20. let 17. století dali přednost nejistému životu v exilu bez před vynucenou změnou víry.

Matyáš Borbonius, vlastním jménem Matěj Burda, pocházel ze západočeského Kolince nedaleko Klatov. V Čechách prošel výukou na několika městských školách, nižší vzdělání zakončil v moravském Velkém Meziříčí, kde také roku 1590 začal učit. Po absolutoriu tamní latinské školy se začal soustavně zabývat medicínou, nejprve praktikoval ve Znojmě a Jihlavě, v letech 1596-1597 studoval na lékařské fakultě ve švýcarské Basileji, kam doprovázel jako preceptor Jana z Vartenberka. Již v této době se věnoval literární činnosti; za svou sbírku Caesares monarchiae Romanae orbis obdržel v roce 1596 od Rudolfa II. povýšení do šlechtického stavu, erb a přídomek „z Borbenheimu“. Po svém návratu začal provozovat lékařskou praxi v Napajedlích a následně v Litoměřicích, kde se poprvé oženil.  Roku 1601 se ovdovělý Borbonius oženil podruhé s Annou Huttychovou a usadil se v Mladé Boleslavi, kde působil významný sbor českých bratří. Kvůli svému českobratrskému vyznání opakovaně odmítl profesuru na pražské univerzitě, byl ovšem nápomocný v její reformě a dohlížel na úroveň tamní výuky.

Borboniovy úspěchy na poli medicíny (v teorii i praxi) podpořené čilými kontakty s domácími a zahraničními vzdělanci byly roku 1609 oceněny jmenováním Borbonia zemským lékařem se sídlem na Novém Městě pražském. Zde Borbonius roku 1612 zakoupil dům zvaný „U Tunských“, který začal užívat nejen k obývání, ale zřídil a provozoval zde i lékárnu s laboratoří pro přípravu léků. Matyáš Borbonius se stal vyhledávaným a žádaným lékařem urozených vrstev, byl konsiliářem při léčbě manželky císaře Matyáše Anny, léčil též rektora pražské univerzity Martina Bacháčka z Nouměřic. S úspěchy přitom prosazoval vedle tradičních léčebných postupů i neobvyklé metody, jak dokládá případ léčby Polyxeny z Lobkovic, manželky nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic pomocí chebských vod (účinků pramene budoucích Františkových lázní).

V květnu 1618 se stal Borbonius členem deputace novoměstských měšťanů k defensorům království, po začátku stavovského odboje byl jmenován obecním starším Nového Města. Přestože se jinak veřejného života v následujících dvou letech neúčastnil, bezprostředně po bělohorské bitvě byl vojáky císařské armády jeho dům vydrancován, byly mu ukradeny klenoty, finanční hotovost i část mobiliáře. V únoru 1621 byl spolu s předními představiteli stavovského odboje zatčen, uvězněn a v květnu téhož roku odsouzen císařskou hrdelní komisí k trestu smrti, ztrátě majetku i cti. Díky intervenci předních aristokratek, v čele s Borboniovou pacientkou Polyxenou z Lobkovic a Marií Magdalenou Trčkovou z Lípy, byl Borboniovi trest smrti změněn v den popravy na doživotní uvěznění, které mu bylo nařízeno odpykávat ve vlastním domě. Borboniův hmotný majetek propadl královské komoře, dům na Koňském trhu byl dán do užívání novoměstskému rychtáři Janu Chrysostomovi Šreplovi, zabavena byla též lékárna. V červnu roku 1622 byl Borbonius na základě neúnavných přímluv urozených příznivců propuštěn na svobodu, díky své reputaci obnovil lékařskou praxi a začátkem roku 1623 získal zpět do užívání lékárnu, knihovnu i svůj byt. Ani jeho léčebné úspěchy, aristokratická klientela (Pavel Michna z Vacínova, kníže Lichtenštejn, rodina Viléma Vchynského z Vchynic a Tetova) a intervence vysoce postavených podporovatelů však nemohly změnit lékařův osud předurčený protireformační politikou císaře Ferdinanda II. Matyáš Borbonius se odmítl podvolit císařskému reskriptu požadujícímu konverzi ke katolictví, a byl proto ze země vypovězen. Následován manželkou prošel roku 1628 přes Žitavu a Lešno do polské Toruně, kde se na krátko stal lékařem knížete Vladislava, a kde 16.12.1629 zemřel.

Zápis o udělení měšťanského práva Matyášovi Borboniovi z Borbenheimu na Novém Městě pražském 25. května roku 1612. Právo bylo uděleno na základě předložení dokladů o jeho řádném původu i chování z místa rodiště v jihočeském Kolinci a z jeho předchozího působiště v Mladé Boleslavi, která byla jedním z nejvýznamnějších center Jednoty bratrské. V tomto městě působil před příchodem do měst pražských jako lékař a 26. února 1601 zde uzavřel sňatek s Annou, dcerou zámožné boleslavské měšťanky Verony Hytychové.

(AMP, Sbírka rukopisů, sign. 559, kniha měšťanských práv Nového Města pražského 1612–1658, f. 15r)

V dekretech reformační „rekatolizační“ komise z 12. března a 18. června 1627 je Matyáš Bornonius zmiňován mezi nejzatvrzelejšími nekatolíky na Novém Městě pražském. V době působení reformační komise, která měla v letech 1627 až 1629 dovršit rekatolizaci v městech pražských, byl opakovaně povoláván na radnici, kde vytrvale odmítal přijmout katolictví. Dlouho se mu dařilo nátlaku reformační komise unikat, zejména díky jeho lékařské profesi a přímluvám mocných pacientů – příznivců z řad katolíků, jako byla např. kněžna Polyxena z Lobkovic. Nakonec však i on musel odejít do emigrace, aby si uchoval svou protestantskou víru.

(AMP, Sbírka rukopisů, sign. 817, kniha dekretů Nového Města pražského 1627–1629, f. 1r–v, 9v–10r)

Historie domu čp. 837 na Václavském náměstí

Jak dokládají archivní záznamy i archeologické nálezy, souvisí počátky domu čp. 837/II na Václavském náměstí se založením Nového Města pražského a Koňského trhu jako jednoho z jeho náměstí.

Dům je poprvé zmíněn k roku 1378, kdy Konrád Hauer, který tehdy již obýval velký dům s pivovarem na větší části dnešního čp. 837, odprodal dvě městiště (dnes by se řeklo stavební pozemky), a to čp. 836 a část čp. 837, na nichž Bartoň, služebník a posel novoměstských konšelů, postavil dva domy. V roce 1386 se stal majitelem již celého objektu čp. 837 Prokop Galm hofrychtéř, neboli dvorský sudí královských měst. Od roku 1406 vlastnila dům jeho manželka Anna a mezi lety 1412 a 1426 byl dům střídavě v majetku Alberta Kamaréře a Jana z domu hofrychtéře. Tomu jej někdy v letech počínajících husitských bojů po smrti krále Václava IV. zabavila novoměstská rada, od níž ho v roce 1433 za 60 kop grošů koupil husitský hejtman Jan Roháč z Dubé. V roce 1434 ale dobyli Nové Město staroměštští, objekt zabavili a vrátili předchozímu majiteli.

Dům pak vystřídal několik majitelů, až jej v roce 1612 zakoupil Matyáš Borbonius z Borbenheimu, osobní lékař římských císařů a českých králů Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše. Po Borboniově odsouzení za účast v protihabsburském povstání v roce 1621 dostal dům k užívání císařský dvořan a novoměstský rychtář Jan Chrysostom Šrepl ze Šreplsberka, který po Borboniově nuceném odchodu do exilu získal roku 1628 objekt do dědičného vlastnictví. Berní rula v roce 1653 uvádí jako majitele jeho syna, Jana Václava Šrepla ze Šreplsberka, a řadí dům do kategorie služebnický, a tím osvobozený zejména od mimořádných daní.

V soupisu domů v Jindřišské čtvrti Nového města je k roku 1725–1726 objekt popsán jako jednopatrový se třemi sklepy, studnou a dvorem, přičemž jeho přední část je postavena z kamene a zadní je dřevěná. V letech 1835–1836 proběhly stavební úpravy, během nichž byl zvýšen o jedno patro. V roce 1891 byl celý dům zbourán a 1892 postavena nová, čtyřpatrová budova, ve které pak sídlil ortopedický ústav MUDr. Schwarze. Další úpravy, zejména průčelí a dvora, probíhaly postupně od 30. do 50. let 20. století, kdy byl v prostorách přízemí a prvního patra zřízen obchod s dárkovým a zahraničním zbožím Darex. V roce 1994 proběhla demolice celého objektu, z něhož zůstalo jen jeho novobarokní průčelí, které bylo zakomponováno do novostavby obchodní a administrativní budovy dokončené v roce 1995.

Archeologický výzkum domu čp. 837

V roce 1994 při hloubení základů nového obchodního centra, plánovaného na místě bývalého obchodního domu Darex v čp. 837/II na Václavském náměstí v Praze na Novém Městě, se pod podlahou domovního suterénu objevily kamenné a cihlové zdi. Jak se ukázalo v průběhu záchranného archeologického výzkumu, který tu provedlo Muzea hlavního města Prahy pod vedením Václava Humla, byly to spodní části domu, jehož počátky spadají už do 14. století. Nejzajímavějším zjištěním byla skutečnost, že se tu našly také části vybavení domácnosti a lékárny Matyáše Borbonia, zemského doktora císařů Rudolfa II. a Matyáše.

Archeologové prozkoumali systematicky celou domovní parcelu. Nejprve v její zadní části objevili pozůstatky hospodářského zázemí domu a souvrství terénu, který se zde nahromadil od 14. století. Nejhlouběji ležela vrstva ornice z polí, jež se tu rozkládaly před založením Nového Města, a horizont zahradní půdy z doby počátků výstavby Nového Města, kdy pozemky v těchto místech sloužily jako zahrada. Nad tím se nacházela vrstva s keramikou ze 14. století a ještě výše navážka s keramickými zlomky z 16. století. V severním rohu parcely byla mimo jiné objevena studna z období první etapy stavby domu (na plánu je to studna 1), která měla čtyřúhelný půdorys, konstrukci z dřevěných trámů spojených kůly v rozích a našly se v ní zlomky keramiky, skleněného poháru a břidlicové tabulky z 15. století. Když studna zanikla, byla zasypána odpadem, který se v 16. století ukládal na celé zadní části pozemku – kromě zmíněné studny se k tomu využívaly původní jámy na uchovávání zásob (např. na plánu objekt IV) či po těžbě stavebního písku (na plánu objekt XI) nebo speciálně vykopané jámy odpadní. Objeveny byly i zděné objekty, které sloužily jako fekální žumpy (např. na plánu objekt X).

Výzkum odkryl také další čtyři studny (na plánu studny 2–5), které měly kruhový půdorys a kamennou konstrukci. Zanikly někdy v období konce 16. až počátku 17. století, jak dokládají nálezy částí keramických a skleněných nádob v jejich zásypu. Méně početný soubor zlomků keramiky a skla je datován do konce 14. až první poloviny 15. století, tedy z počáteční fáze domu. Velké množství nálezů, především keramiky a skleněných nádob, pak pochází z konce 16. až počátku 17. století. V obsahem nejbohatší studni č. 2, o průměru 2 metry a hloubce 6,5 metru, se kromě početných zlomků keramiky našly také celé keramické hrnce a mísy, části džbánů, kachlů, kameninových nádob, technické i lékárenské keramiky a kameniny a množství fragmentů skla – pohárů, skleniček a lékárenských lahviček. Tyto nálezy můžeme spojit s existencí lékárny Matyáše Borbonia a jeho pobytem v domě čp 837/II v letech 1612 až 1627.

Výzkum v podsklepené části objektu čp. 837/II přiléhající k Václavskému náměstí zjistil, že pod sutinami zbouraného obchodního domu Darex zůstaly zachovány části staršího zdiva z doby, kdy úroveň náměstí byla o tři metry níže, než je dnes. Objevilo se tu sklepní patro původního gotického trojprostorového domu o rozměrech půdorysu 20 x 10 metrů (na plánu křížové šrafy), s velkou centrální, původně klenutou místností (na plánu označena B). V ní se dochovala valounková podlaha a průchody do obou bočních místností (A, C) s částmi ostění portálků a v jednom případě i s několika schody. V jižním rohu někdejšího dvorku gotického domu se našla studna (na plánu studna 5), která obsahovala keramiku z druhé poloviny 14. až počátku 15. století, tedy z nejstarší fáze výstavby domu. V suterénu se dochovaly také výjimečné doklady stavebních úprav z období renesance. Do vysokých gotických místností suterénních prostor byly vloženy cihlové valené klenby, které je rozdělily na dvě podlaží a zvětšily tak jejich kapacitu. V centrální části byl vyhlouben sklípek, tzv. lednice, také s valounkovou podlahou. Během 18. století pak byl suterén vestavbou dalších zdí rozčleněn na řadu menších sklepů a z pozdějších období byly v centrální místnosti zachyceny záseky pro upevnění podlahových trámů.

Záchranný archeologický výzkum v roce 1994 objevil na parcele domu čp. 837/II mnoho dokladů jeho bohaté historie, spjatých s počátky Nového Města i s pohnutým příběhem Matyáše Borbonia. I přes snahy archeologů zachovat alespoň suterénní prostory domu však musely, až na nepatrný zbytek vnitřní zdi suterénní části, ustoupit novostavbě obchodního centra.

Kolekce pozdně renesanční keramiky a skla z domu Matyáše Borbonia z Borbenheimu

Nálezový soubor keramických a skleněných nádob a jejich fragmentů, které byly odhaleny při archeologickém průzkumu parcely čp. 837 na Václavském náměstí v Praze, v letech 1612-1627 místě pobytu zemského lékaře, humanisty a učence Matyáše Borbonia z Borbenheimu, tvoří pestrou nálezovou kolekci, která dává nahlédnout do původně početné a nákladné výbavy lékařovy pražské domácnosti. I přes svou torzálnost dokumentuje dochovaný soubor vysokou úroveň stolování v patricijském prostředí pozdně renesanční Prahy počátku 17. století a mimo to, prostřednictvím unikátního souboru lékárnických nádob a předmětů užívaných v Borboniem zřízené lékárně, odhaluje cenné informace o provozu soudobých lékáren nejen na území pražských měst.

Nálezovému celku z Borboniova domu přirozeně dominuje sortiment kuchyňské a stolní keramiky a skla, který byl užíván a zřejmě ve své většině pořízen jako mobiliář pražského obydlí. Tak jako je tomu u většiny archeologických výzkumů odhalujících pozůstatky raně novověkého stolování, i v případě kolekce z domu Matyáše Borbonia početně převládají druhy kuchyňské keramiky. K standardní výbavě, která se vyskytovala  ve všech pražských domácnostech bez ohledu na společenské zařazení nebo movitost majitele, náleží velká skupina hrnců různých velikostí, zpravidla soudkovitých tvarů, ze světlé či cihlově červené hlíny, s vnitřní glazurou a prostou výzdobou provedenou rádélkem nebo rýhováním. Frekventované hrnce doplňují hluboké mísy, pánve na třech nožkách (trojnožky) určené k přípravě pokrmů na otevřeném ohni, k ojedinělejším nálezům náleží pekáč s držadlem a výlevkou nebo poklička. Výjimečným kusem užitkové povahy je soudková pokladnička z glazované hrnčiny.

Na rozdíl od dominantně utilitárních forem kuchyňské keramiky, nálezy stolní keramiky a skla z Borboniova domu prokazují vysoké nároky na soudobé stolování v prostředí měšťanských elit a domácí aristokracie. Ze souboru stolní keramiky zahrnující soudkovité hrnky, džbány, talíře či hluboké misky vyčnívá početná skupina tzv. berounského zboží, které z hlediska provenience na pražském trhu se stolní hrnčinou dominovalo. Charakteristickým a převládajícím typem výrobků berounských hrnčířů byly nádoby s cihlově červenou barvou střepu a lineární malovanou výzdobou v béžové a zelené barvě, dávající vyniknout šíři vegetabilních, geometrických, výjimečněji i antropomorfních motivů. Mezi exkluzivní kusy stolní keramiky z Borboniovy domácnosti náleží též kameninový džbán se soudkovitým tělem, s plastickou vytlačovanou a modře glazovanou výzdobou, jež vrcholí v medailonovém vlysu vinoucímu se po obvodu hrdla. Tento džbán signovaný IM, je příkladem početné produkce německých hrnčířů specializujících se zejména na výrobu kameniny, kteří byli na přelomu 16. a 17. století pravidelnými účastníky pražských trhů. K výjimečným importům, tentokrát patrně z oblasti rakouského Štýrska, náleží torzo keramického džbánu s plastickou výzdobou, rytými konturami a polychromní glazurou. Z původní formy se dochovala část hrdla s náběhem držadla, fragment medailonu s císařským orlem a kompletní medailon s individualizovaným poprsím Rudolfa II. Nádoby technologicky obdobného dekoru se sporadicky objevují v různých evropských lokalitách, džbán s analogickým medailonem Rudolfa II. byl nalezen v rámci archeologického výzkumu Pražského hradu v jímce s označením R.

Nezastupitelnou úlohu v sortimentu stolního nádobí v prostředí aristokracie i v měšťanských domácnostech mělo od 2. poloviny 16. století také sklo. Jeho hojnější výskyt, především v ušlechtilé, náročně dekorované formě napodobující po stránce technologické, tvaroslovné i výzdobné vůdčí soudobou benátskou tvorbu, odpovídal kultivujícímu se způsobu stolování pozdní renesance. Většinu skleněných nálezů z domu Matyáše Borbonia tvoří drobnější sklo elegantních forem. Objevují se zde poháry na víno s dutou nožkou, spojenou s vřetenovitou nebo vejčitou tenkostěnnou kupou ořechem nebo prstenci, zdobené jemnou malbou emaily nebo reliéfním optickým dekorem. Mezi dalšími nádobami vyniká válcovitá číše se zvonovou patkou a venecianizující výzdobou nitkováním, fragment číše s dekorem rytým diamantovým hrotem, neméně zajímavé je i torzo holby z kobaltově modrého, šmolkou barveného skla, jehož užívání bylo příznačné zejména pro šlechtické prostředí.

Poslední skupina předmětů, zcela výjimečná svou funkcí, je kolekce kameninových, hliněných a skleněných nádob z lékárenské laboratoře, kterou Borbonius zřídil ve vlastním domě. Jádrem pozůstatků tohoto lékárenského provozu je kolekce nízkých keramických glazovaných nádobek k uchovávání mastí, série kameninových dóziček a kelímků, užitkové tyglíky s trojbokým ústím, technické hrnce, ale také drobné lahvičky a flakonky válcovité, soudkovité nebo hraněné formy z čirého skla. Mezi těmito skleněnými nádobkami vyniká dochovaným obsahem malá fiolka se štíhlým hrdlem, na jejichž stěnách u dna byla nalezena rezidua zlatavého auripigmentu, užívaného mj. jako přísada léčebných mastí. Neméně pozoruhodným nálezem dokreslujícím soudobou medicínskou praxi je broušený černý chalcedon asijské provenience, který byl dle tradičního učení vkládán nemocnému do úst za účelem odstranění horečky. Stejně jako v případě kuchyňského a stolního skla a keramiky i pozůstatky Borboniem provozované lékárny lze vročit do úzce vymezeného údobí let 1612-1627, ve kterých Matyáš Borbonius z Borbenheimu, jako zemský lékař působil v Praze a žil a provozoval svoji praxi a lékárnu v domě čp. 837 na někdejším Koňském trhu.

Vše foto Ivan Kyncl, Muzeum hlavního města Prahy