Nová doba

Hospodářské dopady Bílé Hory

Několikadenní drancování pražských měst po jejich obsazení vojsky bělohorských vítězů znamenalo definitivní konec slávy a lesku „rudolfinské Prahy“. Další pohromu pro hospodářský život města představovala vlna perzekucí a trestání aktivních i pasivních účastníků stavovského povstání. Země byla v hospodářském rozvratu, měnové krizi a v prosinci 1623 došlo ke státnímu bankrotu (tzv. kaládě). Od roku 1625 naopak nastalo období horečné válečné konjunktury, během níž se Praha, ušetřená válečných pohrom, stala klíčovým zásobovacím zázemím armád, zápasících na blízkých i vzdálených bojištích třicetileté války. Tato etapa prosperity smířila s novými politickými a náboženskými poměry mnohé z bývalých nekatolíků a stoupenců protihabsburské stavovské opozice. Zavraždění Albrechta z Valdštejna (1634) a opakované vpády i trvalejší okupační pobyty švédských vojsk v Čechách (1634, 1639, 1645, 1648) ukončily období dočasné válečné konjunktury a uvrhly zemi i pražská města do vleklého hospodářského rozvratu a úpadku, z něhož se Praha vzpamatovávala až do šedesátých let 17. století.

Patent, kterým byla vyhlášena kaláda (státní bankrot). Místodržitel Karel z Lichtenštejna stanovuje hodnotu dobré zlaté i stříbrné mince a nařizuje výměnu cizí lehké mince ve lhůtě tří měsíců. Současně zakazuje vývoz pozlaceného i obyčejného stříbra a pagamentu (zlomkové stříbro) a nařizuje jeho výhradní prodej k tomu určeným osobám, Praha, 28. 12. 1623, NA ČR, Sbírka patentů, č. 261.
Kaláda byla důsledkem činnosti mincovního konsorcia na čele s Janem de Witte, které získalo 18. 1. 1622 do pronájmu ražbu mincí pro České království. Společníky v konsorciu byli mimo jiné místodržící Karel z Lichtenštejna nebo velitel císařských vojsk Albrecht z Valdštejna. Projekt byl od počátku zamýšlen jako podvod, protože při současném stahování kvalitních mincí z oběhu byly raženy mince nové, zlehčené o více než 80 %. Kaláda jednorázově snížila hodnotu mincí o 90 % a trvalo mnoho let, než se podařilo měnovou situaci v českých zemích stabilizovat.

Mincovna Praha/období kiprové mince (1620–1623) – kaláda

150krejcar 1622, mincovna: Praha, mincmistr: Beneš Hübmer (1620–1623), MMP H 15.247

120krejcar 1621, mincovna: Praha, mincmistr: Beneš Hübmer (1620–1623), MMP H 15.246

48krejcar 1621, mincovna: Kutná Hora, mincmistr: Šebestian Hölzl (1617–1632), H 15.250 — 48krejcar 1621, mincovna: Kutná Hora, mincmistr: Šebestian Hölzl (1617–1632), MMP H 15.250

30krejcar 1621, mincovna: Kutná Hora, mincmistr: Šebestian Hölzl (1617–1632), MMP H 15.238

3krejcar 1622, mincovna: Praha, mincmistr: Beneš Hübmer (1620–1623), MMP H 211.640

4krejcar 1621, mincovna: Kutná Hora, mincmistr: Šebestian Hölzl (1617–1632), MMP H 15.264

1 4krejcar 1621, mincovna: Kutná Hora, mincmistr: Šebestian Hölzl (1617–1632), MMP H 15.264

55tolar 1623, mincovna: Praha, mincmistr: Jan Suttner (1623–1625), MMP H 15.276

Loket český (měřidlo) s řezanou abecedou a vročením ANNO 1652, Čechy, dřevořezba, 1652, MMP H 9.878

Místodržitelský dekret vyzývá opakovaně správu Nového Města pražského, aby řádně evidovala veškeré nekatolíky pohybující se ve městě a pokusila se je získat ke katolické konverzi. Neměla proti nim ale aktivně zasahovat, tolerován měl být především pobyt nekatolických zahraničních kupců (zvláště norimberských) i vandrujících tovaryšů, 5. 3. 1650, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 820, kniha dekretů Nového Města pražského, 1644–1652, f. 159r.
Zeměpanská rekatolizační politika neměla jednotnou podobu. Její opatření střídala razantní restrikce i relativně tolerantní přístup, který byl zejména z důvodů ekonomických uplatňován např. vůči zahraničním luteránským kupcům i řemeslníkům.

Jan (Hans) de Witte (z Lilientalu a Podboří) získává měšťanské právo na Malé Straně, 28. 2. 1617, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 567, kniha měšťanských práv Malé Strany, 1587–1639, f. 149r.
Hans de Witte, kupec z Flander a příslušník kalvínské konfese, získal v roce 1617 měšťanské právo na Malé Straně navzdory skutečnosti, že nepředložil jeden ze základních dokumentů – zachovací list, který podmiňoval jeho získání. Do historie vstoupil de Witte, císařský finančník a bankéř, když stanul v čele mincovního konsorcia, kterému Ferdinand II. pronajal v roce 1622 ražbu mince v českých a rakouských zemích. Činnost konsorcia byla od počátku promyšleným podvodem, který spočíval v ražbě nekvalitních mincí s významně sníženým obsahem stříbra a ve výsledku v roce 1623 způsobil státní finanční bankrot (kaládu). Jeho dopady byly o to fatálnější, že se touto mincí skupovaly ve velkém majetky konfiskované účastníkům stavovského povstání.

V posledním desetiletí třicetileté války významně narůstalo zatížení obyvatel měst pražských především ekonomickými důsledky válečného konfliktu, spojenými s pobyty vojska, či nutnými opravami a výstavbou městského opevnění. Do jejich života podstatně zasahovaly také povinnosti podílet se na obraně města i v dobách, kdy nebylo bezprostředně ohroženo.

Nařízení radě Nového Města, aby zajistila ubytování vojska v domech na Koňském trhu a dodala tesaře a materiál na opravu hradeb, 1. 2. 1640, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. č. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, 108v

Přehled dlužných částek, které měly odvést správy tří pražských měst a židé na fortifikaci Prahy, květen 1641, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, 135v

Nařízení správám tří měst pražských, aby zajistily dřevo na opravu a budování palisád, které byly součástí pražského opevnění. Dále měly zaplatit dělníky, kteří na opevnění pracují a zabezpečit na hradbách hlídky, 6. 6. 1642, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, 157v

Nařízení místodržících, aby i osoby v dvorských službách, které provozují v městech pražských živnosti a jsou majiteli více než jednoho domu, stejně jako nájemníci v domech vyšších stavů (panského a duchovního), kteří se věnují živnostem a obchodu, byli povinováni tak jako měšťané měst pražských účastnit se vojenských hlídek, 7. 11. 1642, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, f. 172r–172v

Nařízení o dodávkách proviantu z měst pražských, zejména obilí, do císařských skladů, 27. 12. 1644, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, 226r

Reemigrace a nové kariéry měšťanů

Protestantští emigranti z měst pražských našli v době pobělohorské azyl především v luteránském Sasku. Jednotlivci či menší skupiny hledali útočiště i v dalších městech říše, ale také ve vzdálenějších teritoriích, jako byly Nizozemí, Královské Prusko, Horní Uhry nebo Velkopolsko. Životní podmínky v emigraci byly pro většinu z nich velmi obtížné. Scházelo dostatečné ekonomické zázemí, protože významný díl svého nemovitého majetku ztratili konfiskací, nebo z něj nuceným prodejem získali jen omezenou část financí. V cizině se museli podřizovat místním zvyklostem, které jim často neumožnily věnovat se původní profesi, takže přicházeli o pravidelný zdroj příjmů. Pokud se navíc jako utrakvisté či členové Jednoty bratrské ocitli v luterském či kalvínském prostředí, čelili obvykle nátlaku ze strany místní vrchnosti, aby přistoupili k těmto vyznáním. I z uvedených důvodů se část emigrantů začala ve třicátých a čtyřicátých letech 17. století vracet, přestože je doma čekala nucená konverze ke katolictví. Po ní se však zejména bývalým příslušníkům pražských měšťanských elit otevírala možnost nového bezproblémového společenského vzestupu.

Někteří Pražané, kteří odešli do emigrace, se ještě ve čtyřicátých letech 17. století vraceli do měst pražských vyřizovat různé rodinné či majetkové záležitosti. Jednalo se zejména o emigranty z území saského kurfiřta. V městech pražských se pohybovali bez povolení, často s tichým souhlasem městské správy. Od čtyřicátých let proti nim začala zeměpanská správa zasahovat mnohem důsledněji. Ze Saska přicházeli do měst pražských i luterští kazatelé, kteří tu i po třicetileté válce navzdory úspěšnému postupu rekatolizace nacházeli zájemce o luterskou konfesi.

Místodržitelský dekret konstatuje, že se v městech pražských přes všechny zákazy pohybují bez řádného povolení emigranti i jiní nekatolíci a městské správy tuto skutečnost tolerují. Proto je vydáno nařízení, aby hejtmané měst pražských tyto osoby nechali vyhledat a uvěznit. Pokutou měli být potrestáni i obyvatelé měst pražských, kteří je přechovávali, 13. 8. 1646, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 746, kniha dekretů Starého Města pražského, 1644–1650, f. 205v–206v.

Zobrazit celý dokument ›

Dekret specifikuje tresty pro skupinu nekatolíků, která se scházela s luteránským kazatelem z Drážďan a tajně praktikovala nekatolickou víru. Tresty pro jednotlivé provinilce byly relativně mírné, většinou se jednalo o pokuty, veřejné práce, či nějakou formu pokání, 16. 1. 1670, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 824, kniha dekretů Nového Města pražského, 1668–1678, f. 29r–30v

Zobrazit celý dokument ›

Anonym: Portrét Jana Severina Dirixe z Bruku a Rottenburku, olej na plátně, po 1680, GHMP M-1586 — Anonym: Portrét Jana Severina Dirixe z Brucku a Rottenbergu, olej na plátně, po 1680, GHMP M-1586

Petr Dirix, příslušník významné malostranské měšťanské rodiny Dirixů (Dyryxů, Dyrynků) z Brucku a Rottenbergu, je zapsán mezi emigranty z Malé Strany, kteří se vrátili do měst pražských se saským vojskem v letech 1631 a 1632, 13. 12. 1633, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 744, kniha dekretů Starého Města pražského, 1625–1635, f. 122r – výřez titulku, 125r–125v Petr Dirix odešel v době pobělohorské kvůli své víře do Pirny. Jeho synové narození v emigraci se ale později do měst pražských vrátili, konvertovali ke katolictví a jeden z nich, Jan Severín, se dokonce v letech 1680 až 1684 stal primasem na Starém Městě pražském.

Petr Dirix, příslušník významné malostranské měšťanské rodiny Dirixů (Dyryxů, Dyrynků) z Brucku a Rottenbergu, je zapsán mezi emigranty z Malé Strany, kteří se vrátili do měst pražských se saským vojskem v letech 1631 a 1632, 13. 12. 1633, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 744, kniha dekretů Starého Města pražského, 1625–1635, f., 125r–125v.
Petr Dirix odešel v době pobělohorské kvůli své víře do Pirny. Jeho synové narození v emigraci se ale později do měst pražských vrátili, konvertovali ke katolictví a jeden z nich, Jan Severín, se dokonce v letech 1680 až 1684 stal primasem na Starém Městě pražském.

Malostranská rada vydává zachovací list Vilému Dirixovi, písaři při úřadu nejvyššího bernictví, synovi emigranta Petra Dirixe, 18. 8. 1654, Malá Strana. List byl vydán jako podklad pro udělení měšťanského práva na Starém Městě pražském, AMP, Sbírka listin, PGL II – 3129 Vilém Dirix, jeden ze synů malostranského pobělohorského emigranta Petra Dirixe z Brucku a Rottenbergu, se spolu se svými bratry vrátil ze saské emigrace do měst pražských, přijal katolickou víru a úspěšně rozvíjel úřednickou kariéru. Stal se vrchním registrátorem berničního úřadu. — Malostranská rada vydává zachovací list Vilému Dirixovi, písaři při úřadu nejvyššího bernictví, synovi emigranta Petra Dirixe, 18. 8. 1654, Malá Strana. List byl vydán jako podklad pro udělení měšťanského práva na Starém Městě pražském, AMP, Sbírka listin, PGL II – 3129. Vilém Dirix, jeden ze synů malostranského pobělohorského emigranta Petra Dirixe z Brucku a Rottenbergu, se spolu se svými bratry vrátil ze saské emigrace do měst pražských, přijal katolickou víru a úspěšně rozvíjel úřednickou kariéru. Stal se vrchním registrátorem berničního úřadu.

>

Cechy a zásah rekatolizace do jejich struktur a fungování

Pražská cechovní řemesla tvořila i po Bílé hoře nejdůležitější složku městského hospodářství, které však bylo poznamenáno důsledky rekatolizace a dlouhých válečných let. Podmínkou členství a přijetí do cechu se stala pouze příslušnost k římskokatolické víře, a roku 1624 bylo všem nekatolickým měšťanům odňato právo provozovat živnost. Řemeslníci, kteří odmítli konvertovat, emigrovali. Následkem emigrace ubylo v pražských městech řemeslníků, nicméně některá řemesla profitovala z válečné konjunktury i přes pevně stanovované ceny výrobků. Jednalo se o prodej předražených a nekvalitních produktů (chléb, pivo, obuv). Politicky, například jako členové pražských městských rad, se ve větší míře angažovali jen příslušníci nejbohatších živností (nákladníci piva vaření a obchodníci). Bělohorská porážka však do samotného principu fungování cechovního zřízení výrazněji nezasáhla.

Ferdinand II. potvrzuje na žádost šmejdířského a handlířského cechu na Starém Městě pražském jeho cechovní artikule s podmínkou, aby každý člen cechu vyznával katolickou víru, 16. 11. 1627, AMP, Cech kupců, kramářů a Gremium pražského obchodnictva Praha, inv. č. 3

Ferdinand III. obnovuje a potvrzuje starší privilegia pražských řezníků a připomíná jejich statečné chování při obraně měst pražských v době švédského obléhání, 1649, AMP, Cech řezníků Praha, inv. č. 6, pamětní kniha pražských řezníků 1569–1733, f. 10r–13v

Zobrazit celý dokument ›

Pokladna mistrů pekařů Starého a Nového Města, Praha, korpus – dřevo ořechové, dýhování, soustružení, intarzie – javor, tis, topol, ořech, hruška, dub, kování železné, cínované, 1636, MMP H 34.518

Holba cechu ševců, Čechy, cín litý, rytý, 1651, MMP H 3.860

Sklenice cechu krejčí, Čechy, sklo malované emaily, 1659, MMP H 19.492

Pohár tovaryšů cechu koželuhů Nového Města, Norimberk (?), stříbro, zlacené, ryté, puncované, 1627, MMP H 27.125

Mísa cechu postřihačů, Čechy, cín litý, rytý, 1671, MMP H 13.839

Pohřební štít cechu kožešníků, Praha, malba na plechu, 1641, MMP H 34.443

Pohřební štít cechu mydlářů, Praha, malba na plechu, kolem 1650, MMP H 34.681

Pohřební štít cechu ševců Malé Strany a Hradčan, Praha, hedvábí, reliéfní výšivka a aplikace, 1651, MMP H 33.863

Pohřební štít cechu kovářů, Praha, hedvábí, reliéfní výšivka a aplikace, 1630, MMP HD 618

Pohřební štít cechu ručníkářů, Praha, hedvábí, reliéfní výšivka a aplikace, 1611, MMP HD 832/3

Buben cechu sládků Starého Města, značeno Leopoldus Kubeczius, Praha, dřevo, useň, kov, malba, 1639 (?), MMP H 10.318

Vývěsní štít cechu pekařů Malé Strany, Praha, dřevořezba, polychromovaná a zlacená, 1665, MMP H 34.503

Ferule cechu řezníků Nového Města, Praha, dřevořezba polychromovaná, 1626, MMP HD 1.223

Výběrčí pokladnička cechu bednářů, Čechy, tepaný zlacený plech, malba, 17. století, MMP HD 1.947

Staroměstský rynek – symbolický prostor rekatolizace

Staroměstské náměstí (rynek) představovalo centrum společenského života nejen Starého Města pražského, ale také celého pražského souměstí. Při řadě příležitostí se navíc stávalo dějištěm událostí, jejichž význam překračoval hranice zemského centra. Jeho prostor, jehož dominantami byly staroměstská radnice a chrám Panny Marie před Týnem, se po bělohorské bitvě stal symbolem vítězného postupu pobělohorské rekatolizace.

Pohled na Staroměstské náměstí s radnicí, Týnským chrámem a s mariánským sloupem, výřez z prospektu Prahy, Folpertus Ouden Allen, mědiryt, 1684, MMP H 194

Reakce rady Starého Města pražského na novou instrukci k obnově radního kolegia a nová konšelská přísaha pro Staré Město pražské, 13. 12. 1650 a 6. 7. 1658, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 328, kniha pamětní Starého Města pražského, 1645–1675, f. 58r, 59v–60v, 154v–155r.
Instalace městských rad i přísaha nových radních v době pobělohorské ve své formě odrážely postup rekatolizace. Dostaly symbolickou podobu, která akcentovala veřejnou deklaraci spojení výkonu správy města s katolickou vírou.

Zobrazit celý dokument ›

Rychtář Starého Města pražského František Ostrštok z Astfeldu podává knížeti Karlovi z Lichtenštejna zprávu o vyhotovení a vyúčtování nákladů na sochu Panny Marie se svatozáří na půlměsíci, která měla být umístěna na kostele Matky Boží před Týnem na místě, kde dosud stával kalich. Současně informuje, že nechal vypracovat návrh na sochu císaře Ferdinanda II., která měla být instalována místo sochy Jiřího z Poděbrad také na fasádě Týnského chrámu, 10. 6. 1626, ANM, F – Topografická sbírka, F 186, kart. 145, složka Praha: kostel P. Marie před Týnem na SMP. Ke zhotovení a umístění sochy panovníka nakonec nedošlo, i když socha Jiřího z Poděbrad byla podle plánu sňata.

Nařízení místodržících radě Starého Města pražského, aby nechala přestěhovat ze staroměstského rynku šibenici, která by rušila pobožnosti a procesí konané u nově postaveného mariánského sloupu, 17. 12. 1650, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 746, kniha dekretů Starého Města pražského, 1644–1650, 534r–534v Mariánský sloup městům pražským věnoval Ferdinand III. na paměť jejich uhájení před Švédy a k oslavě Panny Marie Immaculaty. Slavnostně byl vysvěcen 13. 7. 1652.

Nařízení místodržících radě Starého Města pražského, aby nechala přestěhovat ze staroměstského rynku šibenici, která by rušila pobožnosti a procesí konané u nově postaveného mariánského sloupu, 17. 12. 1650, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 746, kniha dekretů Starého Města pražského, 1644–1650, 534r–534v.
Mariánský sloup městům pražským věnoval Ferdinand III. na paměť jejich uhájení před Švédy a k oslavě Panny Marie Immaculaty. Slavnostně byl vysvěcen 13. 7. 1652.