Muzeum města Prahy

Šimon Kutnaur: „repatriace“

Děti popraveného Jana Kutnaura – synové Šimon, Jan Felix a dcera Zuzana – se počátkem čtyřicátých let 17. století, ještě v průběhu třicetileté války, z emigrace do měst pražských vrátily. Podmínkou byla jejich konverze ke katolické konfesi, což všichni tři splnili. Dá se předpokládat, že tato konverze mohla být z jejich strany vnímána i jako formální akt, protože bezprostředně po návratu byla jejich rodina obviněna z poskytování azylu emigrantům, kteří se tajně pohybovali v městech pražských. Nejstarší z Kutnaurových potomků Šimon pro svůj návrat do vlasti musel dokonce získat od panovníka speciální „pardon“, protože v emigraci po dosažení zletilosti vstoupil do služeb švédského krále a později i saského kurfiřta, takže se z pohledu zeměpanské správy veřejně postavil na nepřátelskou stranu. Toto „provinění“ odčinil v Čechách ve službách císařského vojska, kde působil jako komisař pro doprovod vojenských oddílů. I díky tomu a navzdory své problematické minulosti získal už v roce 1647 měšťanské právo na Novém Městě pražském a téměř okamžitě vstoupil do novoměstské rady, kde setrval bezmála dvacet let. Příslušníkem úřednické elity Nového Města pražského zůstal i poté, co v roce 1666 městskou radu opustil, protože se na správě města nadále podílel jako člen sboru obecních starších. V této době však už získal prestižní post rady soudu nejvyššího purkrabství. K rychlé kariéře Šimona Kutnaura po návratu do vlasti jistě přispěla i skutečnost, že se spolu s bratrem účastnil obrany Prahy před Švédy v roce 1648, při níž oba projevili mimořádnou statečnost. On sám dokonce bojoval jako velitel městské kompanie.

Dekret o emigrantech, který zmiňuje odhalení rodiny Kutnaurových poskytující v městech pražských zázemí nelegálně přicházejícím nekatolíkům, 19. 5. 1640 (AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, f. 112v – 113r) / 1. část
Dekret o emigrantech, který zmiňuje odhalení rodiny Kutnaurových poskytující v městech pražských zázemí nelegálně přicházejícím nekatolíkům, 19. 5. 1640 (AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 818, kniha dekretů Nového Města pražského, 1631–1644, f. 112v – 113r) / 2. část
Šimon Kutnaur v soupisu radních Nového Města pražského z 6. 7. 1658 (AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 97, kniha rukojemství a obnov, 1636–1678, f. 306r). Při obnově rady v roce 1658 zaujal již Šimon Kutnaur prestižní šestou pozici z osmnáctičlenného kolegia.
Potvrzení o statečném chování Jana Felixe, mladšího syna popraveného Jana Kutnaura, za švédského obléhání pražských měst, vystavené Vojtěchem Václavem st. Hadem z Proseče, hejtmanem kompanie Starého Města pražského, 2. 5. 1649, notářsky potvrzeno 7. 6. 1650 (NA, SM K 163 – 2)

Zázanam o panovnickém pardonu pro Šimona, staršího syna Jana Kutnaura, z 12. 4. 1642, notářsky ověřený 3. 6. 1650 (Národní archiv v Praze, Stará manipulace, sign. K 163 – 2). Šimon Kutnaur se na základě prominutí svých aktivit ve službách švédského panovníka a saského kurfiřta mohl vrátit z emigrace do měst pražských. Podmínkou byla katolická konverze.