Šimon Kutnaur: „repatriace“
Děti popraveného Jana Kutnaura – synové Šimon, Jan Felix a dcera Zuzana – se počátkem čtyřicátých let 17. století, ještě v průběhu třicetileté války, z emigrace do měst pražských vrátily. Podmínkou byla jejich konverze ke katolické konfesi, což všichni tři splnili. Dá se předpokládat, že tato konverze mohla být z jejich strany vnímána i jako formální akt, protože bezprostředně po návratu byla jejich rodina obviněna z poskytování azylu emigrantům, kteří se tajně pohybovali v městech pražských. Nejstarší z Kutnaurových potomků Šimon pro svůj návrat do vlasti musel dokonce získat od panovníka speciální „pardon“, protože v emigraci po dosažení zletilosti vstoupil do služeb švédského krále a později i saského kurfiřta, takže se z pohledu zeměpanské správy veřejně postavil na nepřátelskou stranu. Toto „provinění“ odčinil v Čechách ve službách císařského vojska, kde působil jako komisař pro doprovod vojenských oddílů. I díky tomu a navzdory své problematické minulosti získal už v roce 1647 měšťanské právo na Novém Městě pražském a téměř okamžitě vstoupil do novoměstské rady, kde setrval bezmála dvacet let. Příslušníkem úřednické elity Nového Města pražského zůstal i poté, co v roce 1666 městskou radu opustil, protože se na správě města nadále podílel jako člen sboru obecních starších. V této době však už získal prestižní post rady soudu nejvyššího purkrabství. K rychlé kariéře Šimona Kutnaura po návratu do vlasti jistě přispěla i skutečnost, že se spolu s bratrem účastnil obrany Prahy před Švédy v roce 1648, při níž oba projevili mimořádnou statečnost. On sám dokonce bojoval jako velitel městské kompanie.
Zázanam o panovnickém pardonu pro Šimona, staršího syna Jana Kutnaura, z 12. 4. 1642, notářsky ověřený 3. 6. 1650 (Národní archiv v Praze, Stará manipulace, sign. K 163 – 2). Šimon Kutnaur se na základě prominutí svých aktivit ve službách švédského panovníka a saského kurfiřta mohl vrátit z emigrace do měst pražských. Podmínkou byla katolická konverze.
