Náboženské konfese v předbělohorské Praze

Náboženské poměry

Konfesní poměry v pražském souměstí vycházely z pohusitského církevního dualismu hlavního města a celé země. Do vydání Rudolfova Majestátu na náboženské svobody 19. 7. 1609 působily v Praze i v Čechách pouze dvě oficiální církve – pod jednou (katolická) a pod obojí (utrakvistická), život jiných protestantských církví než byla církev utrakvistická byl fakticky nemožný, protože kult nebylo možné vykonávat veřejně. Majestát legalizoval Jednotu bratrskou a dopřál náboženskou svobodu německy mluvícím přívržencům augsburské konfese, luteránům. Znamenal počátek reforem, na jejichž konci měla stát fungující a efektivní církevní správa se zastoupením všech veřejných nekatolických církví. Hlavním cílem bylo dosažení obnovy společnosti v duchu učení a životního vzoru Jana Husa, Martina Luthera a Jana Kalvína. Později se mezi oficální církve vešli i stoupenci reformovaného směru (kalvinisté). Kromě toho mohla oficiálně působit také jiná starší církevní společenství, jakým byli např. mikulášenci. Společným znakem nového církevního uspořádání pražských měst byla následně tu užší, tu volnější vazba k tzv. České konfesi z roku 1575. Pokud však církve vzešlé dávno z husitství po roce 1609 vytvořily společné církevní vedení a společnou správu farností a sborů, němečtí luteráni zůstali poplatní vazbám na saskou luterskou ortodoxii. Přívrženci reformovaného proudu v reformaci (kalvinisté) se později po volbě Fridricha Falckého více upnuli k jeho dvoru a vlastní komunita zůstávala v Praze nevelká.

Církevní topografie Prahy v době předbělohorské, před rokem 1620, zachyceno na Plánu královského hlavního města Prahy Josefa Jüttnera z let 1811–1815, AMP, Sbírka map a plánů, MAP P1 B/28

Církevní topografie Prahy v době předbělohorské, před rokem 1620, zachyceno na Plánu královského hlavního města Prahy Josefa Jüttnera z let 1811–1815, AMP, Sbírka map a plánů, MAP P1 B/28.
Trvalý přesun panovnického dvora císaře Rudolfa II. do Prahy (1583) přispěl k oživení dosud stagnující stavební aktivity na poli církevní architektury. Na jejích konkrétních projevech se výrazně podepsala konfese. Dominantně utrakvistické prostředí, které ovládalo správu farních kostelů, si vystačilo s drobnými úpravami svatyní. Katolická církev, podporovaná císařem, dvorem, šlechtou a nepočetnými měšťany shodné věrouky se soustředila jednak na obnovu starších, dosud živořících řádových sídel (např. augustiniáni u sv. Tomáše na Malé Straně, dominikánky u sv. Anny na Starém Městě; premonstráti na Strahově, s novým kostelem sv. Rocha), jednak na stavbu řeholních komplexů pro nové řády (jezuité na Starém Městě; františkáni na Novém Městě; kapucíni na Hradčanech), případně u italské minority na výstavbu samostatné kaple (Vlašská kaple) a špitálu na Malé Straně. Po vydání Majestátu na náboženskou svobodu (1609) si s mezinárodní podporou postavily své církevní sbory i všechny reformované církve (němečtí luteráni kostel sv. Trojice na Újezdě, 1611‒1613, a Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě, 1611‒1614; tamtéž i Jednota bratrská kostel u sv. Šimona a Judy, 1615‒1620, který měl podobu dvou oddělených staveb, z nichž jednu užívali Kalvíni).


Utrakvisté v městech pražských a jejich tradice

Utrakvistická církev (církev pod obojí) vzešla z revolučního husitství a svůj název odvodila od nejvýraznějšího znaku své mešní praxe – vysluhování Kristova těla a krve nejen ve způsobu chleba, ale i vína. Proto byl jejím identifikačním symbolem kalich, a právě kalich zdobil před Bílou horou spolu s jezdeckou sochou krále Jiřího z Poděbrad – obránce kalicha – také štít kostela Panny Marie před Týnem na Staroměstském náměstí.
Nedaleko od Týna leží univerzitní Karlova kolej, s níž se dlouho pojilo působiště nejvyššího církevního orgánu utrakvistů, pražské konsistoře pod obojí, zvané někdy konsistoř dolejší. Na konci 16. století pevné sepětí kněží a univerzitních mistrů známé ze starších dob již nefungovalo. Už Ferdinand I. Habsburský podrobil volby konsistoře a jejího představeného – administrátora svému dohledu. Za císaře Rudolfa II. konsistoř tvořila v rámci městského i celozemského utrakvismu už jen jakýsi ostrůvek starých hodnot a řádů, většina tehdejších utrakvistů v čele s univerzitními mistry naopak zatím přispívala při zachování určitých specifik k pestré směsici evropských reformačních proudů.

Graduál staroměstského měšťana Václava Trubky z Rovin pro literátské bratrstvo kostela Panny Marie před Týnem, AMP, Sbírka rukopisů, rkp. 1870, 1598–1605.
Literátská bratrstva představovala jednu z forem utrakvistické zbožnosti, jejich členové svým zpěvem doprovázeli bohoslužby. Financování graduálů, které zajišťovala bratrstva nebo jejich členové, bylo především otázkou společenské prestiže. Vazba graduálu i jeho titulní list obsahují rodový erb donátora Trubky z Rovin. Obsahem rukopisu jsou zejména mešní officia.

Ferdinad z Eysern a Jan Jindrovský, Poslední soud, 1604, nástěnná malba v chrámu Matky Boží před Týnem.
Objednavatelem nástěnné malby byl významný staroměstský měšťan Václav Trubka, který nechal výjev malovat na paměť svého otce Karla i celého rodu Trubků z Rovin. Umístění malby souviselo nejen s kontakty Trubky s týnským literátským bratrstvem, ale v prvé řadě s významem týnského kostela, který byl centrálním chrámem českého utrakvismu. Malba doplněná pamětním zápisem představovala způsob reprezentace měšťana a z jejich obsahu lze usuzovat na kalvinisticko-utrakvistickou konfesijní orientaci Václava Trubky.


Jednota bratrská

Jednota bratrská vznikla v 15. století v Praze. Z královských měst však byla vytlačena na konci 15. století a obecně jí byla umožněna činnost jedině tam, kde jí byla nakloněna vrchnost. V roce 1547 se v Čechách stáhla z veřejného dohledu, rozvinula svou činnost na Moravě a pronikla na území dnešního Polska. V pražském prostoru žili členové Jednoty ve druhé polovině 16. století v ilegalitě a až v poslední třetině 16. století jim byl k dispozici sbor v Tuchoměřicích.
S vydáním Majestátu vstoupila oficiálně na území hlavního města. Základním jejím sborem byla Betlémská kaple, ale působila rovněž v uprázdněném kostele sv. Benedikta (dnes OD Kotva) a v druhé univerzitní kapli Božího Těla (Karlovo náměstí). Po vyhnání jezuitů roku 1618 získala klementinský chrám Nejsvětějšího Salvátora.
Rudolfův majestát se netýkal příslušníků helvétské církve (reformovaní, kalvíni), což vyřešil jakýsi druh interkonfesijní unie s Jednotou bratrskou, teprve v roce 1620 byl otevřen reformované komunitě sbor, který sdílela na místě dnešního kostela sv. Šimona a Judy s Jednotou bratrskou. Fridrich Falcký se svým dvorem krátce užíval kapitulní kostel Všech svatých na Pražském hradě a po „očištění“ i Chrám sv. Víta.

Zápisník Matouše Konečného, 1609–1618, Muzeum Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, Archiv Matouše Konečného, sign. A3256/Tisky.
Autograf posledního mladoboleslavského biskupa Jednoty bratrské Matouše Konečného (1569–1622), svázaný do pergamenového listu ze středověkého iluminovaného rukopisu. Zápisky zaznamenávají informace o výrobě a distribuci bratrských tisků vydávaných v tiskárnách v Kralicích, Praze a Brémách. Dokládají, že významnou úlohu při rozšiřování publikací hráli bratrští kněží.


Luteráni

Pražské německé obyvatelstvo, věrné augsburské konfesi, nemohlo až do vyhlášení Rudolfova majestátu roku 1609 veřejně konat bohoslužby a stavět své kostely, jeho náboženství bylo omezeno na soukromou sféru. Teprve po Majestátu byl luteránům českými utrakvisty propůjčen dnes již neexistující kostel sv. Kříže Většího na Starém Městě a roku 1611 byly položeny základní kameny dvou pražských luterských kostelů – kostela sv. Salvátora na Starém Městě a kostela Nejsvětější Trojice (dnes Panny Marie Vítězné) na Malé Straně. Obě stavby byly vztyčeny, ale ne dokončeny za hojné mezinárodní podpory evropských, především saských luteránů a budoucích předáků stavovského odboje. V úzké vazbě se saskou luterskou ortodoxií oba kostely zůstaly až do roku 1622, kdy teprve byli luterští kněží z pražských měst vyhnáni a jejich svatyně převzaly katolické duchovní řády.

Vypořádání pozůstalosti po Esteře Teuflové z Zeilperka (rozené Hebenstreitové ze Streitenfeldu) – dědický rodokmen, kopie inventáře majetku Estery Teuflové sepsaného synem Tomášem Ferdinandem Teuflem, 20. 1. 1625, NA ČR, Nová manipulace (NM), T 39/14/1C/5/1b.
Estera byla dcerou jednoho z nejzámožnějších staroměstských obchodníků Tomáše Hebenstreita ze Streitenfeldu a v osmdesátých letech 16. století se přivdala do další majetné kupecké rodiny Teuflů z Zeilperka. Oba rody byly v tomto období spojeny s luterskou konfesí. Po smrti svého manžela v roce 1609 vedla zcela samostatně veškeré obchody. Zemřela v roce 1624.

Zobrazit celý dokument ›

Žádost Estery Teuflové z Zeilperka (rozené Hebenstreitové ze Streitenfeldu) a žádost jejích dětí místodržícímu Karlovi z Lichtenštejna o prominutí pokuty, která jí byla vyměřena za podporu stavovského povstání, 1624, NA ČR, SM C 215/T 24.
Období stavovského povstání a vlády Fridricha Falckého vynesly staroměstskou měštku a obchodnici Esteru Teuflovou z Zeilperka a celou její rodinu mezi nejvýznamnější osobnosti. Její syn Tomáš Ferdinand byl během korunovace Fridricha Falckého pasován na rytíře a v Teuflovském domě na Starém Městě byla uspořádána proslulá hostina pro zimního krále a jeho dvůr. Po porážce povstání odešla Estera spolu s dvorem Fridricha Falckého do emigrace, ale již v roce 1621 se vrátila, mimo jiné i proto, aby zachránila alespoň část rodinného majetku. O tři roky později jí byla vyměřena pokuta 2000 kop míšenských za účast na povstání, a ačkoliv se bránila, že jí „stav a pohlaví nedovolují míchat se do politiky“, pokuta jí jako jedné z mála potrestaných žen nebyla prominuta.

Zobrazit celý dokument ›


Katolická Praha

Tridentský koncil se svými důsledky vytvořil na přelomu 16. a 17. století z katolické církve na svou dobu a v daném prostoru poměrně unikátní církevní útvar. Kde se čeští utrakvisté s českými bratry spolu s evropskými protestanty utápěli ve vzájemných interkonfesijních sporech, tam katolická církev vystupovala jednotně. Kde nekatolické církve zastání u mocných tohoto světa teprve hledaly, tam katolická církev měla již dávno své pevné zajištění v habsburské dynastii, jejíž vládu a tím vliv katolické církve v českých zemích zpochybnilo vlastně až stavovské povstání. V době Rudolfa II. vliv menšinové římské církve posilovalo jednak už roku 1561 obnovené pražské arcibiskupství, jednak aktuální vliv španělských a benátských vyslanců, nemluvě o papežské nunciatuře, aktivní při císařském dvoře v letech 1581–1612.
Na území Prahy neměli výrazný vliv katolické farnosti a katoličtí kněží, vlivnější byly jen řády, hlavně jezuité. Většinově utrakvistická Praha neměla tradičně problém s životem v klášterech tradičních řádů, ovšem jistý odpor pražských nekatolíků k řádovým bratřím se projevil již za vpádu pasovských roku 1611. Navíc veřejné angažmá jezuitů spolu s tehdejší vlnou „fake-news“ však nakonec vedly roku 1618 již 11. června k jejich vypovězení.

Evidence účasti členů městské správy ze Starého Města pražského na procesí Božího Těla, 1602, NA ČR, Stará manipulace (SM), K 146/5.
S eskalací rekatolizační zeměpanské politiky, která byla zahájena v devadesátých letech 16. století a vyvrcholila v roce 1602 vydáním patentu namířeného zejména proti Jednotě bratrské a dalším nepovoleným konfesím, souvisel i důslednější dohled nad náboženským životem v městech pražských. Kontrole byla podrobena např. povinná účast členů městských rad a dalších úředníků městské správy na procesí Božího Těla, které představovalo jeden z nejvýznamnějších katolických svátků. Za neúčast na této církevní slavnosti byli v uvedeném roce na Malé Straně dva radní ze svých postů dokonce sesazeni.


Židé (a jejich město) v době konfesijních střetů

Pražská židovská obec prožívala za vlády Rudolfa II. „zlatý věk“, který však nebyl bez rozporů, neboť rychlé bohatnutí elit provázelo postupné chudnutí neprivilegované většiny. Prostřednictvím vzdělanců typu rabína Jehudy Liwy ben Becalela a jeho žáka Davida Ganse se mohlo ghetto seznámit s hodnotami, jež vyznávala kultura humanismu a renesance. Zatímco v prostředí sefardských Židů byla reakce na tyto podněty často vstřícná, striktnější aškenázský okruh se vůči nim stavěl rezervovaně. Rostoucí počet obyvatel si vyžádal stavbu radnice, tří nových synagog a škol. Tím se však nevyřešil hlavní problém ghetta, jímž zůstával chronický nedostatek prostoru. Obec, soustředěná kolem jediné hlavní ulice, se nadále tísnila ve středověkých hranicích bez naděje na možnost rozšíření za jejich rámec.

Konfirmační privilegium Jakoba Baševiho von Treuenburg, 12. 4. 1628, Praha, AMP, Sbírka listin, AMP PGL I – 68b, dobový opis se dvěma erbovními miniaturami Ferdinand II. potvrzuje Jakobu Baševimu, finančníkovi a obchodníkovi, řadu výsad a současně predikát, polepšení erbu a titul dvorního žida. Židovský obchodník Baševi tak získal privilegia příslušníka šlechtického stavu. Svého postavení dosáhl i díky tomu, že se stal bankéřem tří habsburských císařů.

Zobrazit celý dokument ›